Ani letošní rok tomu nebylo jinak. Ikdyž podmínky pro snowkiting byly po předchozích zimách nečekaně dobrý, přeci jenom vidina rozpálený pláže s bílým pískem, teplé vody a super stálého, silnýho windu byla mnohem lepší.

Po nabraných zkušenostech z minulých let nečekáme co nám nadělí cestovky, a všechno si organizujeme sami. Několik vyměněných e-mailů s vedením hotelu nám ukázalo, že cenu lze stlačit dolů klidně i o 60%, čekujeme letenky a vybíráme termín. A protože někteří „účastníci zájezdu“ jsou nerozhodní, nakonec letíme na 3 party ve tři různý datumy odletu a celá partička se dává dohromady až na místě.
Náš klasickej letovej přesun po trase Vídeň - Amsterdam - Nairobi - Mombasa probíhá naštěstí jako noční let, tudíž nepřicházíme ani o jeden den, kterej by člověk musel strávit v letadle a můžeme se maximálně věnovat tomu, za čím se sem všichni plahočí přes půlku světa - kitesurfingu v naprosto luxusních podmínkách.

Letos je zájezd ale v něčem trochu jinej, se Štindlasem si vezeme s sebou hydrofoily, a máme myšlenku se pořádně rozjezdit strapless - tudíž bez poutek, což je, alespoň podle mě - ta nejvyšší liga jak se dá s foilem jezdit.

A aby byla zábava ještě větší, máme „hand made“ vyrobený boardy přímo pro tuhle legraci. První den, který celý komplet prožiju ve vodě, pod vodou a chozením po pláži zjišťuju, že to až zas tak jednoduchý nebude. Prostě výjezd z vody na boardu bez poutek, kterej sám o sobě nemá žádnej výtlak ani objem a sotva s připevněným foilem plave, se jeví jako neřešitelná situace. Když už si myslím, že board je moc krátkej na rozjezd prakticky pod vodou, se Štindlasovi první výjezd z vody daří, a my vidíme, že to půjde - jen chce trochu překopat techniku rozjezdu.

Další dny už pilujeme na foilech hodiny a hodiny tréninku, a nakonec jezdíme naprosto v pohodě halsy na obě strany v levitaci nad vodou s prstem v nose, a dokonce se nám občas podaří ustát pojezd na HF v sedě, což je „vyšší dívčí“. Občas to proložíme klasickým pojezdem na twintipu, občas nějaká ta vlnka na reefu. K tomu studený pivko, keňskej rum a naprosto skvělá partička - kterou letos doplnila dvojice „nezničitelnejch“ riderů z Jihlavy - Moniky Žiži a Lukiho Jawy, před kterýma tímto smekám, hlavně tedy před Mončou. Ještě nikdy jsem neviděl kiterku, která jde na vodu v 10hodin dopoledne a skoro bez pauzy vylejzá z vody za tmy po 19hodině se slovy - „to bylo božíííí...“

Náš pobyt jsme proložili skvělým výletem do marine parku Shimoni za delfínama, šnorchlovačkou, ochutnávkou mořskejch potvor a nezapomenutelnou jízdou na místní lodi, kdy jsme málem ztroskotali. Druhá část volila výlet na safari, kterej se povedl také na výbornou.

To co jsme v Keni natrénovali za 14dní se člověk v Čechách nenaučí za celej rok, prostě podmínky někde v destinaci s pravidelným stálým windem, teplem, sluncem a skvělou partou kamarádů jsou nezapomenutelný. A proto už máme myšlenku na novou destinaci na příští zimu - a jestli to vyjde, bude to bomba.

Král je mrtev - ať žije král - ostrov Cayo Guillermo máme v našich hlavách . . .

Lukáš Vlk
(GA kitesurfing CZ Team)